Povolané v Duchu svatém
Svatodušní vigilie 24. května 1958 byla dnem, kdy se šest mladých dívek: Dorota Seweryn, Joanna Panek, Zuzanna Podlewska, Maria Pełka, Zyta Kocur a Gizela Skop, zapojených do Ústředí Křížové výpravy zdrženlivosti (Centrala Krucjaty Wstrzemięźliwości) v Katovicích, rozhodlo začít dvouleté zkušební období ve Společenství Neposkvrněné.
Jak k tomuto rozhodnutí došlo? Koncem roku 1956, po návratu slezských biskupů z exilu, se P. František Blachnický (Franciszek Blachnicki) stal zaměstnancem Pastoračního oddělení Diecézní kurie /Wydział Duszpasterski Kurii Diecezjalnej/ v Katovicích. Tehdy došel k závěru, že Bůh chce, aby se pokusil stvořit „Śląski Niepokalanów“ (Slezský Něpokalanov), jehož vizi v sobě už dlouho nosil. Všechny vnější okolnosti nasvědčovaly tomu, že nastal správný čas začít s touto prací a znovuzískaný barák, který vlastnilo biskupství, mohl této práci dokonale posloužit. Biskup Herbert Bednorz s touto iniciativou souhlasil.
„Śląski Niepokalanów“ je podle otce Františka místem, kde všichni a všechno mají být oddáni Neposkvrněné a sloužit budování Božího království. Takto jasně definovaný cíl představil několika osobám z Tych a Rydułtow a vyzval je ke spolupráci. Některé z nich chápaly toto pozvání jako konkrétní příležitost pokusit se naplnit povolání, které již nějakou dobu pociťovaly. A tak se s radostí rozhodly už v lednu 1957 bydlet v baráku a začít tam svou službu.
Vize P. Blachnického nabírala stále konkrétnější formu. Nejprve bylo založeno Katechetické centrum, pak se postupně začalo tvořit hnutí Kruciáty zdrženlivosti (Krucjata Wstrzemięźliwości) a barák se stal jeho centrálou.
Otec František od počátku vedl vnitřní formaci svých spolupracovníků, kterých postupně přibývalo. Po nějaké době se mezi nimi vyčlenily dvě skupiny: osoby, které chtěly celý svůj život zasvětit službě Bohu v tomto díle, a osoby, které se chtěly v tomto díle angažovat jako spolupracovníci.
V předvečer Neposkvrněného početí Panny Marie v roce 1957 osoby, které odkryly své povolání odevzdat se Bohu a tvořit Společenství, písemně představily biskupovi Herbertu Bednorzovi své touhy: Již téměř rok pracujeme ve společném životě na realizaci dokonalé úcty k Neposkvrněné v duchu otce Maxmiliána a výsledkem této práce je rozhodnutí věnovat se apoštolské službě církve v sekulárním institutu podle norem konstituce Provida Mater Ecclesia, praktikováním evangelijních rad: čistoty, chudoby a poslušnosti. Vlivem různých vnějších i vnitřních okolností se tento okamžik zpozdil a byl realizován 24. května 1958.
Tento den považujeme za počátek našeho společenství. Bylo to pro nás velmi důležité rozhodnutí s životními důsledky. Informovaly jsme o tom i naše rodiny, které zprávu přijaly velmi těžce, spíše neakceptovaly naše rozhodnutí. Dvouletá formace a první sliby ve Společenství Neposkvrněné (Zespól Niepokalanej) byly už jen potvrzením tohoto prvního rozhodnutí.
O tom, že to byl Pánův záměr, svědčí padesát let trvání a rozvoje tohoto společenství, které nakonec přijalo název Institut Neposkvrněné Matky Církve (Instytut Niepokalanej Matki Kościoła). V průběhu let jsme se podílely na všech iniciativách, které Duch svatý vzbudil prostřednictvím otce Františka: v Křížové výpravě zdrženlivosti (Krucjata Wstrzemięźliwości), ve Hnutí Světlo-Život (Ruch Światło-Życie) s veškerým bohatstvím jeho služby… Byli jsme pro otce Františka nejužším okruhem spolupracovníků – diakonií, na kterou se mohl vždycky spolehnout. Cesty Páně jsou úžasné! Pro nás je to ničím nezasloužený DAR. Chvála Pánu!
Událost z doby před více než padesáti lety je pro mě spojena s vnitřním rozhodnutím žít ve společenství lidí, se kterými jsme se spolu s otcem Františkem dlouhodobě snažily definovat své povolání a místo v církvi. Všechny dosavadní události a okolnosti nasvědčovaly tomu, že Pán chce, abychom tvořily Společenství Neposkvrněné (Zespół Niepokalanej) jako sekulární institut podle norem apoštolské konstituce Provida Mater Ecclesia. Bylo to velmi důležité rozhodnutí založené na víře v Boha, jehož vedení jsme ve svých životech viděly už delší dobu. Bylo spojené také s velmi důležitými životními důsledky, včetně opuštění rodinného domu.
Pro mě to byla nová etapa zajímavé cesty, kterou pro mě Bůh naplánoval už o něco dříve. Když mi bylo 16, uslyšela jsem ve svém srdci tajemný hlas, který mě volal, „abych něco udělala“. To „něco“ jsem si vyložila jako povolání na Karmel, protože se mi zdálo, že pokud mám následovat Pána, pak „zcela“, a tedy opustím tento svět a vše, co miluji. Bylo však nutné se dále vzdělávat na střední škole a všechna rozhodnutí odkládat. Mezitím zcela nečekaně došlo v mém životě i životě mé rodiny ke změně, a to k přestěhování z Velkopolska do Slezska. To není nic zvláštního. Ale pro mě tato změna znamenala hodně, protože se zde začal naplňovat Boží plán pro můj život. Přestěhovali jsme se do Tych, kde jsem se poprvé setkala s „děvčaty z Tych“ a poté s otcem Františkem. Při prvním vážném rozhovoru, krátce po absolvování střední školy, se mě otec zeptal, zda bych se nechtěla zasvětit Bohu a přitom zůstat ve světě, a řekl mi o sekulárních institutech. Odpověděl jsem, že si to musím promyslet. A… necelý měsíc po tomto rozhovoru jsem se ocitla v baráku v Katovicích.
Tam začala společná cesta otce Františka a nás, několika mladých děvčat, kterým Pán dal milost vydat se (v jistém smyslu) s vírou do neznáma. Bylo to svěření se nejen Bohu, ale také otci Františkovi. Jeho Pán už předem připravil různými zkušenostmi, aby zcela odevzdal svůj život Jeho plánům. Když poznal, že je čas začít realizovat vizi, kterou v sobě dlouho nosil, vizi Slezského Něpokalanova /Śląski Niepokalanów/, po vzoru Niepokalanowa otce Maxmiliána, ve které jsou všichni a všechno zcela oddáni Neposkvrněné, aby s Ní sloužili Kristu v budování Jeho království, pozval nás, abychom se do toho včlenily. Toto naše poslání mělo směřovat k běžné pastoraci. Neměly jsme vzdělání ani životní moudrost, ale měly jsme mladické nadšení, elán a touhu zasvětit svůj život Bohu v této konkrétní věci. A tato společná historie, obohacená o nové lidi a události, pokračuje!
Dnes – když se na tuto historii dívám, vidím, jaká to byla logická posloupnost událostí, jak předivně na sebe navazovaly různé významné skutečnosti, počínaje barákem v Katovicích a hnutím Křížové výpravy zdrženlivosti (Krucjaty Wstrzemięźliwości), které se tam vytvářelo, přes jeho likvidaci a nečekanou možnost, že budeme studovat v Krakově, a přes Otce v Lublinu, přes objevení Krościenka, a pak ve všech následujících fázích vývoje našeho společenství a Hnutí, doma i v zahraničí, až po náš „dnešek“, na různých místech a v různé službě.
Je to bohatá historie. Těžko se to popisuje. Protože jak vyjádřit všechny zážitky, které provázely každou z jejích fází, jak popsat vnitřní boje a těžkosti spojené s bolestí růstu, s přijímáním nových výzev, jak vypovědět četná působení Boží milosti a Božího vedení každé z nás, celého společenství i Hnutí? Jak slovy vyjádřit vděčnost Bohu za Jeho volbu a povolání, za Jeho věrnost, lásku a milosrdné sklánění se nad naší bídou… Jak to vyjádřit?
Pozostaje włączyć się w najpiękniejsze słowa uwielbienia, które Bogu wyśpiewała Niepokalana – Matka nasza, Matka Kościoła. MAGNIFICAT!!!
Zbývá připojit se k těm nejkrásnějším slovům chvály, která Bohu vyzpívala Neposkvrněná – naše Matka, Matka Církve. MAGNIFICAT!!!
Zuzanna Podlewska